Rest in peace

Byl slyšet jen zpěv větru. Slabý vánek se proháněl mezi travinami a rozfoukával dlouhé hnědé vlasy dívce sedící na kamenném pilíři uprostřed rozlehlé planiny. Měla zavřené oči. Její obličej byl klidný, téměř až nehybný – a přesto působil, jako by v sobě nesl celá staletí. Nechala vítr, aby jí hladil tvář – s tichou vděčností, jako by to byl poslední dotek něčeho dávno zapomenutého.

V dálce, v trávě zalité sluncem, pobíhaly dvě malé holčičky. Vlasy měly krátké, hnědé jako podzimní les, a smály se tak, až to připomínalo štěbetání ptáků. Byly si podobné jako dvě kapky rosy – stejně drobné, stejně živé. Jen jediný rozdíl je odlišoval: jedna měla oči blankytně modré, čisté jako oceán v bezvětří; druhá rudé jako 
planoucí uhlík, hřejivé a divoké.

Andělská dívka otevřela oči. Zářila z nich zvláštní fialová barva – hluboká, jako když se noc setkává s úsvitem. Zadívala se na dívky, jak se točí dokola, chytají se za ruce a smějí se.

Obě nosily na krku stříbrné přívěsky – každý tvarovaný jako jedno jemné andělské křídlo. Dostal je od matky, hned po narození. Když zrovna skotačily na slunci, přívěsky zachycovaly světlo a jiskřily, jako by si samy pamatovaly nebe.

Obloha byla čistá. Slunce viselo vysoko, ale nehřálo spalujícím žárem – spíš jako by drželo ochrannou ruku nad vším živým. Tráva šuměla pod doteky větru a svět kolem byl tak klidný, až to skoro bolelo.

Dívka stále vnímala jen svůj stín na kameni… a pak si všimla druhého. Cizího. Temnějšího.

Na pilíř, na kterém seděla, dosedl anděl. Téměř bezhlučně. Jeho přítomnost se ale nehlásila zvukem – spíš jako když se srdce na chvíli zarazí a vzduch ztěžkne. Pohlédl na ni a jemně jí položil ruku na rameno. Mlčky. Byla v tom gesta víc než slova – sdílená minulost, nesdílený smutek.

Dívka vzhlédla. Nepromluvila. Jen se jí na rtech zachvěl letmý, skoro nesmělý úsměv.

A právě v tu chvíli se směrem k nim rozeběhly holčičky. Jejich smích utichl a nahradilo ho jedno jediné, radostné slovo:
„Otče!“

Anděl se usmál – široce, upřímně, a snad i s jistou úlevou. Seskočil z pilíře na měkkou trávu a v náručí zachytil obě dívky, které se mu vrhly kolem krku.
„Tio, Ario… jak se máte, holky moje?“ zasmál se a silně je přitiskl k sobě, jako by v náručí držel světlo samotné.

Andělská dívka – jejich matka – se pomalu postavila. Její pohled sklouzl za horizont. Ztichla. V obličeji se jí něco změnilo – do klidu se vplížila obava. Vítr zesílil, jako by reagoval na její napětí.

„Arune…,“ zašeptala, stále otočená zády.

Arun, ještě objímající dcerky, se na ni podíval a tiše přikývl. Pak se naposledy podíval na své děti – a pohladil je po tvářích.
„Je čas jít domů, holky… za chvilku přijdeme za vámi.“

Natáhl ruku, ve které se okamžitě začala tvořit stříbrná hůl. Byla dlouhá, štíhlá, ale působila pevně – jako by v sobě nesla moc celých věků. Její povrch byl vyzdoben zlatými runami, které se jemně vlnily, jako by dýchaly. Na jejím konci zářil modrý krystal, který hned po zformování zazářil chladným světlem.

Arun s holí prudce máchl do vzduchu. Nestalo se nic. Jen ticho. Ale pak se ozvalo jemné zavrzání – a ve vzduchu se objevila trhlina. Jako by samotný prostor podél hrotu hole pukl a otevřel cestu někam… jinam.

Z portálu vyzařovalo jasné světlo, které šeptalo magií. Tia zvedla hlavu, rudé oči se setkaly s otcovými, a zoufale se ho chytila.
„Ale otče…,“ špitla sotva slyšitelně.

Aria, mlčící, hleděla ke své matce, která stále stála nehnutě.
„Žádné ale. Běžte,“ pronesl Arun tiše, ale pevně. A obě postrčil ke světlu.

Jakmile holky zmizely, Arun jedním mávnutím portál uzavřel. Když se obrátil, matka už stála s připravenými zbraněmi. V rukou svírala dvojici katarů – elegantních, ale hrozivých. Měly stejné symboly jako Arunova hůl a i jejich čepele slabě zářily. Přestože působily těžce, dívka je držela s lehkostí, jakou dokáže jen ten, kdo s nimi vyrostl.

Pomalu seskočila z pilíře. Její křídla se rozvinula v celé své nádheře – bělostná, téměř oslnivá. A přesto z nich vanula síla, která se nedala přehlédnout.

Neřekla nic. Jen hleděla do dálky. Jako by tam, za obzorem, něco přicházelo. Arun k ní pomalu přešel – a i on roztáhl svá křídla.