Rest in peace

Hazuki seděla na kraji louky, tam, kde rozkvétaly její oblíbené divoké lilie. Vítr jí cuchal vlasy a v dlaních držela svazek květin, který chtěla zítra předat Arii jako svatební dar. Byla ještě trochu v šoku z předešlého incidentu kde jí Tia zachránila.Dál si prohlížela svazek květin pro Ariu. Netušila, že právě tyhle květiny se stanou jejími posledními.

Ve chvíli, kdy se otočila k odchodu, se mezi stromy zjevil stín. Ne jeden, ale tři. Muži oblečení v otrhaných kožešinách a zbroji, s hladovým pohledem a špinavýma rukama.

„Copak tu dělá taková kráska úplně sama?“ ozvalo se posměšně.

Hazuki ucouvla, ale neměla kam. Volání o pomoc pohltěla divočina a kroky těch mužů byly čím dál blíž. Zoufalý výkřik se rozplynul mezi větvemi, křik se změnil ve vzlyky, dokud nepřišlo ticho.

Když bylo po všem, její bezvládné tělo zůstalo ležet mezi květinami, rudé skvrny se rozlézaly po jejím bílém šatu a oči zůstaly otevřené – prázdné, nevinné a zlomené.

O několik hodin později se Aria vydala na cestu k Hazuki. V rukou držela malý váček s dárkem – náramek s malými perleťovými křídly. Srdce jí tlouklo rychle, jak přemýšlela, co Hazuki řekne na její svatební šaty a jak jí poví o svém nadšení… i o prázdnotě, která v ní zůstala po ztrátě Tii.

Prošla kolem louky, kde se měly sejít. Ale Hazuki tam nebyla.

Pak uviděla zlomenou květinu.

Pak stopy v trávě.

A pak její tělo.

„Hazuki…?“ Aria se zastavila, oči se jí rozšířily hrůzou. Srdce jí vynechalo úder. Přiběhla blíž – tělo bylo chladné, ruce zkroucené v obranném gestu, oči zíraly do nebe.

„Ne… ne, ne, ne, to není možné… Hazuki…“ zašeptala a její hlas se zlomil.

Padla na kolena, přitiskla si její tělo k hrudi a rozplakala se. Slzy padaly na zkrvavenou tvář dívky, které nedokázala pomoct. Pach krve jí připomněl Tiu. Připomněl jí, co cítila, když ztratila rodiče. Ale teď to bylo jiné. Temnější.

Teď rozuměla Tie víc než kdy dřív.

Netrvalo dlouho a Aria našla stopy. Instinkt ji vedl. Pach, stopy v blátě, odhozený kus látky. Věděla, že se dopustí něčeho, co nelze vzít zpět. Ale nedokázala se zastavit.

Našla je u ohniště, smáli se, netušili, co přichází.

Aria mlčky přistoupila. Kopí v ruce. Oči bez slz, jen prázdnota a hněv.

„Hej, co to—“ nedořekl jeden z nich. Špička kopí mu projela hrudí.

Druhý vytáhl zbraň, ale Aria byla rychlejší. Vzduchem zasvištělo její kopí. Krev potřísnila okolní stromy.

Třetí se pokusil utéct, ale Aria mu roztáhla křídla a v mžiku ho dostihla. Dopadl na zem, žadonil o život.

„My jsme ne—!“

„Mlč,“ řekla bez emocí.

Poslední rána. Ticho. Mrtví. Všude kolem krev.

A v hustém stínu stromů, skryta za větví, stála Tia.

Srdce jí bušilo. Nešlo o hrůzu z toho, co viděla. Šlo o šok. O poznání.

Její sestra… Aria… právě udělala totéž co ona.

Ale Tia nebyla jediná, kdo to sledoval.

Za jiným stromem stál Kurou. Jeho ruka byla sevřená v pěst, oči rozšířené. Nevěřil, že to vidí. Aria – čistá, zodpovědná, vyvolená – právě prolila lidskou krev. Bez slitování.

Aria stála mezi těly, zhluboka dýchala. Krev jí stékala po rukou, oči upřené do země.

Přes rameno cítila, že není sama.

Ale už jí to bylo jedno.

Ticho. Hrobové ticho.

Obloha nad chrámem potemněla, ačkoliv slunce svítilo vysoko. Z nádvoří se vytratil smích, šepoty i ptáci.
Jen Aria, svázaná magickými pouty, stála uprostřed kruhu starších. Obličej ztuhlý, pohled prázdný.

Kolem ní stáli andělé v bílo-zlatých rouchách, tváře bez emocí. Vysoko nad nimi, jako tři živoucí sochy, bděli zástupci Rady. Jejich zrak byl neúprosný.

„Ario, dcero světla… byla jsi přistižena při činu, jenž porušuje zákony nebes. Prolila jsi krev smrtelníka. Úmyslně. Bez vedení, bez milosti.“

Jejich slova se nesla jako ledový vítr.

Aria stála tiše. Jen oční koutky se jí chvěly. "takže mě Tia viděla a zradila" jen si pomyslela a pohlédla na svoje kopí, které leželo na kamenné dlažbě, zlomené. Symbol viny, důkaz jejího selhání.

Na okraji nádvoří stála Tia.

Záda rovná, ruce za zády, tvář jako vytesaná z mramoru. Oči měla bez výrazu. Ani náznak bolesti, hněvu či soucitu. Jen ticho.
Aria k ní zvedla pohled – v očích se jí mihla prosba. Naděje.

Ale Tia se ani nepohnula.

„Zrada…“ šeptlo něco v jejím nitru.
„Držely jsme přece přísahu. Přísahaly jsme si… spolu. A teď se jen dívá…“

Nikdy neviděla Kuroua, jak ve stínech šeptal pravdu Radě. Nevěděla, že to ne Tia, ale Kurou zradil.

Teď tam stál taky – trochu stranou, hlavu skloněnou, oči nepřístupné. Ani on k ní nepřišel. Aria v hloubi duše doufala že se jí Kurou nějak zastane. Přece jen byla jeho snoubenka,  jeho nastávající žena, ale ani on se k ničemu neměl a jen sledoval její soud.

„Za tento čin budeš zbavena svých křídel. A vykázána z chrámu.“

Magická moc se zhmotnila do žhavého světla. Jeden z andělů vystoupil doprostřed kruhu s mečem světla – zbraní, kterou používali jen k jedinému účelu: zbavení anděla jeho podstaty.

Aria stála bez pohybu. Ticho před bouří. Dýchala pomalu, ale srdce jí bušilo jako o závod.

Meč jí pomalu přiblížili k zádům. Světlo se do nich vpíjelo, a pak – prudká bolest, vypálená do kostí. Zakřičela. Křídla se začala rozpadat – peří se rozlétlo po nádvoří jako krvavě bílé sněhové vločky.

Padla na kolena.

Dýchala přerývaně. Cítila, jak se v ní cosi láme – jako by kus její duše byl násilně vytržen. Všechna moc, hrdost, andělská čistota – byly pryč. Zbyla jen bolest, tíha ticha a stín ztráty.

Vzhlédla k Tie.

„Tys mě zradila,“ šeptla, hlasem přidušeným slzami, které se neodvažovaly spadnout. „Složily jsme přísahu… já ti věřila…“

Ale Tia tam stále stála. Neodpověděla. Jen pohled, který nic neprozrazoval.
Aria nedokázala poznat, co se skrývá za tím chladným klidem – bolest? Vina? Pohrdání?

Nevěděla. A ani Tia to neřekla.

Kurou stál za ní, dál, v koutě, kde nikdo neviděl jeho stisknuté rty a odvrácené oči.
To on jí zradil a odsoudil jí k vyhnanství. Ale mlčel. Bolelo ho to sledovat. Ariu skutečně miloval, i když jejich vztah byl dohodnutý.

Rada ukončila ceremoniál. Meč pohasl, kruh se rozešel.

„Od této chvíle nejsi andělem. Běž.“

Aria vstala – kolísavě, rozbitě. Otočila se zády ke všem, k chrámu, k sestře, ke Kurouovi.

S hlavou vztyčenou prošla bránou – tam, kde kdysi proudilo světlo, byla teď jen prázdnota.

A jak za ní brána zavírala, naposledy pohlédla na sestru.

Tia se konečně pohnula. Jen na chvíli – lehce uhnula pohledem.

Ale nic neřekla.

A to Arie stačilo.
Zlomené ticho.
Zlomené křídla.
Zlomené srdce.