Rest in peace

Chrám ožil slavnostní atmosférou. Na nádvoří, kde rozkvétaly andělské květiny ve všech barvách nebe, právě probíhala oslava patnáctých narozenin dvojčat — Ary a Tii. Bylo to už sedm let, co ztratily rodiče, ale jejich památka zůstávala stále živá v srdcích obou dívek. Tento den měl být především dnem radosti.

A přesto — ve vzduchu viselo cosi nevyřčeného. Aria, první z dvojčat, konečně dosáhla věku dospělosti. Její záda teď zdobila nádherná bělostná křídla, která se zaleskla pokaždé, když se pohnula. Byla teď připravená na trénink — na to, stát se skutečným andělem ochráncem. Kolem ní se shlukovali lidé, gratulovali jí, objímali ji, jako by jejich úsměvy patřily jen jí.

Tia stála opodál. Její záda byla stále prázdná.

Snažila se usmívat. Bavila se s ostatními, snažila se nezávidět. Ale pohledy — ty pohledy, které mířily pouze k sestře — bodaly jako ledové jehličky. Přes rameno měla zavěšený skicák a v rukou držela čerstvě dokončený obrázek. Kresba zachycovala snový zámek mezi oblaky.

Po oslavě se potichu připlížila k sestře, která si právě upravovala křídla před zrcadlem.

„Ario,“ oslovila ji tiše a natáhla k ní kresbu, „podívej se, co jsem dneska nakreslila…“ Na chvíli jí zazářily oči nadějí.

Aria se pousmála, ale očima zůstávala upřená jinam. „Tio, je to nádherné… vážně nádherné.“ Jemně jí obrázek vrátila, právě když do místnosti vstoupil Kurou.

„Ario, měli bychom vyrazit, výcvik začíná brzy,“ připomněl jí mírně a vzal ji za ruku.

„Promiň, Tio… jindy si na to udělám víc času, slibuju,“ řekla Aria v rychlosti a odešla. Její křídla se s lehkým šustnutím ztratila za dveřmi.

Tia tam zůstala stát sama. Držela obrázek v rukou, které se jí třásly. Pak ho pomalu spustila a nechala sklouznout na zem. Kolem ní byl ruch a smích, ale ona cítila jen prázdno.

„Jednou… jednou si na mě třeba čas najdeš,“ zašeptala, sundala si řetízek s andělským přívěskem a sevřela ho v dlani, jako by jí měl připomenout, kým doopravdy je. Pak se tiše otočila a odešla.

Čas plynul a Aria se pilně věnovala studiu magie i boji. Rychle se naučila ovládat své kopí — její pohyby byly ladné a přesné, téměř jako tanec. Lex, jejich mentor, na ni hleděl s hrdostí. Aria byla zázračné dítě.

Kurou, její snoubenec, v boji používal dvě dýky, a stejně jako ona byl považován za jednoho z nejslibnějších mladých andělů. Trénovali spolu často a dlouho. Sdíleli stejný směr, stejný osud.

Tia mezitím tiše kreslila — lesy, vodopády, prázdné síně chrámu. Sama. V tichosti. Křídla stále nepřicházela.

Uběhly dva roky. Tia během té doby začala vídat svět venku jinýma očima. Viděla, jak se lidé mezi sebou nenávidí. Zabíjejí z malicherných důvodů. Ničí přírodu, bezmyšlenkovitě.

V den jejich sedmnáctých narozenin se to změnilo — Tii konečně narostla křídla. Byla to však radost smíšená s hořkostí.

Dostala povolení trénovat. Ale pouze boj. Magie zůstávala výsadou Arii.

Zbraň? Stejná jako její sestra — kopí. A přesto byl mezi nimi propastný rozdíl. Zatímco Aria zářila, Tia byla jen její stín.

A Aria… Aria teď trávila čas s lidskou dívkou jménem Hazuki. Byla její nejlepší kamarádkou. Tia sledovala, jak její sestra odchází za ní. Jak se směje, když jí vypráví příběhy. Směje se, jako už dlouho ne s ní.

Tia cítila, že ji ztratila.

Nejdřív jí vzali rodiče. Teď sestru. A všichni kolem — jako by ji neviděli. Nechápali. Jen ticho jí zbylo.

Její kroky čím dál častěji mířily ven. Lidé si mysleli, že trénuje, že loví démony. Ale ona lovila někoho jiného. Lidi. Každý, kdo byl krutý, každý kdo ubližoval slabším — pro Tiu se stával cílem.

Po každém činu si pečlivě smyla krev. A šla dál.

Jednoho rána se Aria probudila a všimla si, že Tia není ve své posteli. Hodiny ubíhaly a Tia se nevracela. Vždycky se vrátila aspoň na noc. Vždycky.

Nervozita ji roztřásla. Vyběhla z pokoje a v plné rychlosti vrazila do Kuroua, který se právě chystal na trénink.

„Kam tak spěcháš?“ zeptal se pobaveně. „Výcvik je až za—“

„Promiň, musím najít Tiu. Někde je venku… mám špatný pocit,“ vyhrkla a zmizela, než stihl cokoli říct.

Aria prohledala celý chrám. Nádvoří. Síň paměti. Staré zahrady. Nikde nic.

Nakonec roztáhla křídla a vzlétla nad lesy. Prohledávala husté koruny stromů, dokud ji neupoutal známý tvar — postava sedící na kraji lesa, skloněná nad krvavým kopím.

Přistála opatrně.

„Tio… co se stalo?“ zašeptala. Ale odpovědí jí byl pouze klidný úsměv.

„Ario, dlouho jsme se neviděly…“

Aria ztuhla. Pach krve, i když slabý, byl pro ni nezaměnitelný.

„Tio, řekni mi, že jsi to nebyla ty… že jsi—“

„Zabíjela lidi?“ přerušila ji Tia s chladnou jistotou. „Ano.“

Aria ucouvla. „Proč… proč jsi mi to neřekla? Já myslela, že to bylo tehdy poprvé. A naposled.“

„Už několik let. Ani to nepočítám,“ odpověděla Tia bez emocí a pohlédla na své zakrvácené kopí.

Aria ji pevně chytila za ramena. „Prosím… přestaň s tím. Prosím tě, Tio, nechci tě ztratit.“

Ale Tia ji odstrčila. A v jejím hlase zazněl hněv, který v sobě dusila roky.

„Už dávno jsi mě ztratila! Vždyť kdy jsme naposledy byly spolu? Vždycky jen trénink, studium, Kurou, Hazuki! Všechno ti vzali a ty ses přesto otočila zády ke mně!“

Tia sklopila hlavu. Slovo „já“ jí spadlo z úst jako kámen do vody. Opakovala ho, jako by hledala samu sebe.

Aria k ní přistoupila, natáhla ruku a chtěla ji obejmout. „Odteď… odteď na tebe budu mít víc času. Slibuju.“

Ale místo objetí přišla rána.

„Já tě nenávidím!!!“ zasyčela Tia, rozprostřela křídla a zmizela ve vzduchu.

Aria zůstala stát. Slova se jí stále dokola ozývala v hlavě. „Já tě nenávidím…“

Chrám se ponořil do ticha. Dny plynuly a s nimi i tíha nevyřčených slov. Aria potkávala Tiu na chodbách, někdy jen koutkem oka. Ale nikdy spolu nepromluvily. Ani jednou.

A pokaždé, když se jejich pohledy náhodou setkaly, Tia odvrátila tvář. Jako by se dívala skrz ni. Jako by už Aria neexistovala.

Aria se pokusila… tolikrát. Ale Tia se pokaždé vytratila, dřív než stihla udělat krok. Jakoby sesterské pouto, kdysi tak pevné, zůstalo jen jako slabý odraz ve vzpomínkách.

Jedno odpoledne, když měla Aria volno, zamířila do sestřina pokoje. Opatrně otevřela dveře, ale místnost byla prázdná. Stůl byl čistý, skicák zavřený, postel neustlaná. A přesto tu něco bylo — tíseň ve vzduchu, jakási tíživá nepřítomnost.

Aria přejela prsty po přívěsku andělského křídla, který ležel na stole. Tia ho už dávno nenosila.

Zhluboka se nadechla, zavřela oči… a věděla.

Věděla, kam Tia šla. A co tam bude dělat.

Mimo chrám se svět točil jinak. V lidské vesnici vládla obyčejná každodennost — křik dětí, vůně chleba, zpěv ptáků. Aria, zahalená v dlouhém plášti, aby skryla svá křídla, tiše kráčela ulicí.

Hazuki stála u kašny na náměstí, zrovna trhala květiny do košíku. Když spatřila Ariu, její tvář se rozzářila, ale úsměv rychle pohasl, když zahlédla smutek v jejích očích.

„Ario?“ oslovila ji tiše, „děje se něco?“

Aria zavrtěla hlavou. „Ne… nic,“ zalhala. Ale Hazuki to poznala. Byla zvyklá číst mezi řádky. Podala jí květinu, rudou lilii, a položila ruku na její.

„Ztratila jsem svou sestru,“ přiznala Aria nakonec, hlasem, který zněl, jako by právě dozníval pláč.

Hazuki se zarazila. „Jak… ztratila?“ zeptala se s obavou.

„Pohádaly jsme se,“ odpověděla Aria tiše, téměř nezúčastněně. Jakoby se snažila sama sobě namluvit, že už je pozdě.

Hazuki neřekla nic. Jen ji držela za ruku a podívala se jí zpříma do očí.

Pak se Aria podívala na slunce a trhla sebou. „Musím jít, mám za chvíli trénink,“ zalhala znovu a stáhla si plášť blíž k tělu.

„Tak se uvidíme zítra?“ zeptala se Hazuki a zvedla košík.

„Ano… zítra,“ přikývla Aria.

Obě se vydaly opačnými směry — netušíce, že v lesích poblíž louky, kam mířila Hazuki, je sledují cizí oči. Něčí stín se skrývá za stromy. Sleduje. Čeká.

Chrám byl v pohybu. Chodby zdobily bílé látky a zlaté ozdoby, květiny zdobily oltář. Všichni mluvili o jediné věci — o blížící se svatbě Ary a Kuroua. Měla se konat za dva dny.

Kurou přecházel mezi anděly, kontroloval poslední úpravy, pomáhal dekoracím i rozmístění stolů. Když spatřil Ariu, rozzářil se a šel k ní.

„Dnes není trénink,“ usmál se a vzal ji za ruce. „Za dva dny… už budeme svoji.“

Aria se pousmála, ale oči jí zůstaly prázdné. „To je dobrá zpráva…“ řekla tiše, ale pak dodala: „Ještě si musím něco vyřídit. Potřebuju jít ven.“

Kurou přikývl a políbil ji na čelo. „Tak běž. Ale vrať se brzy, dobře?“

Aria prošla opět hlavní branou chrámu. Za ní se krajina rozestoupila jako vzpomínka — lesy, stezky, vodopád, který kdysi býval jejich útočištěm. Šla tiše, pomalu, jako by hledala víc než jen jednu dívku.

Hledala ztracené pouto. Naději. Odpovědi.

V srdci cítila těžké ticho. Slova, která nedokázala říct. Lásku, kterou nedokázala ukázat včas.

A mezi větvemi stromů, mezi tichým šuměním listí a vzdáleným zurčením vody — jako by volání sestry stále někde bylo. Slabé. Ale skutečné.

Hazuki se zatoulala až na louku, která se rozprostírala kousek za lesem. Tráva jí sahala po kolena a květiny všech barev se jemně kolébaly ve vánku. Slunce pomalu klesalo k obzoru, a házelo zlaté odlesky na její jemné vlasy. Hazuki se shýbla k trsům kopretin a levandule, a s jemným úsměvem začala květiny trhat.

„Ty budeš pro maminku… a ty… pro Ariu,“ zamumlala si pro sebe, jak její prsty opatrně vybraly modrý chrpu.

Netušila ale, že ji sledují oči – oči plné stínu.

Za nedalekým stromem stála Tia. Její rudé oči chladně sledovaly Hazuki, zčásti zpoza větví, zčásti zahalená stínem. Už dlouho věděla o té lidské dívce. Viděla ji s Ariou. Slyšela jejich smích, viděla jejich objetí. A pokaždé se jí srdce sevřelo.

Ty jsi ta, kdo mi vzal sestru…
Tia sevřela ruku v pěst.

Nechtěla Hazuki ublížit. Ne hned. Ale nebyla si jistá, co cítí – žárlivost, bolest, nebo jen prázdnotu, která po letech pomalu hnila v jejím nitru jako zanícená rána.

Hazuki se otočila a zamířila blíž k lesu, kde rostly fialové květy. Právě tam ale číhal někdo jiný.

Stál nehybně, zády opřený o strom. Oči měl zúžené, obličej neoholený a drsný. Oblečení jednoduché, ale u pasu se mu houpal krátký zakřivený nůž. Viděl Hazuki už z dálky. Sledoval ji. Čekal.

Když se Hazuki sklonila pro další květinu, muž se tiše přiblížil.

Tia ten pohyb zachytila. Její oči se rozšířily.

„Co to má být…?“ Zadržela dech. Viděla, jak muž sáhl po noži.

„Hazuki!“ chtěla zakřičet, ale zůstala skrytá. Celé tělo jí ztuhlo.

Hazuki si až teď všimla pohybu mezi stromy. Otočila se, oči rozšířené strachem.

„Kdo jste?“ vykročila dozadu, ale zakopla o kámen a spadla do trávy.

Muž se na ni jen pousmál. „Nic osobního, holčičko… Ale ty víš víc, než bys měla.“

Hazuki vyděšeně couvala. „Já nic nevím! Já… já jsem jen obyčejná dívka, prosím…“

Tia zadržela dech. V duchu se vše v ní svářelo. Lidé. Zase lidé. Lži. Krutost. A teď tohle. A přesto… tohle je ta, kvůli které mě Aria opustila.
Ale najednou si uvědomila – Hazuki je nevinná.

Muž zvedl nůž. Hazuki vykřikla.

A v tu chvíli se z křovin jako blesk vyřítila Tia. V očích plamen, v rukou své kopí.

Než muž stihl zareagovat, už stála mezi ním a Hazuki. „Zůstaň ode mě daleko,“ zasyčela. Kopím mu mířila na hrdlo. „Ještě krok a nebudeš mít šanci litovat.“

Hazuki jen zírala. „Tia…?“

Muž si uvědomil, že nemá šanci. Zvedl ruce, ustoupil a po chvíli se rozběhl pryč.

Hazuki těžce dýchala. „Děkuju… já… nechápu, co se stalo.“

Tia se k ní pomalu otočila. V jejích očích nebyl vztek – jen hluboký, bolestivý smutek. Pomohla Hazuki na nohy.

„Neříkej o tom Arie,“ řekla tiše. „Nikdy.“

Hazuki přikývla. „Nebudu.“

Tia se otočila a beze slova zmizela zpět v lese.

Ale v jejím nitru, poprvé po dlouhé době, bylo něco jiného než nenávist. Ne naděje, ještě ne. Ale zárodek pochybnosti.

A v dálce, kdesi v chrámu, Aria ucítila zvláštní chvění. Jakoby jejich pouto, stále tenké jako vlákno, ještě úplně nepřetrhlo.