Rest in peace

Aria sedí v okně a smutně pozoruje krajinu okolo. Je to už pár dnů co zemřeli její rodiče. Pořád jen vzpomíná na ty hezký chvílie s rodičema. Kurou, mladý anděl který je o něco má starší než Aria, sedí na zemi opřený o zeď hned vedle ní. „ Maminka mi říkala že mě naučí všechno jak kouzla tak i bojové umění....“ Potichu řekne a stále sleduje krajinu za oknem. Kurou se na ní podívá. „Takže Tia se naučí jen jedno?“ Chvíli přemýšlí. „ víš jak vím tak když jsou oba rodiče jak na kouzla tak i na bojové umění tak se obojí naučí prvorozený a ty další jen to jedno. Ty jsi prvorozená?“ Aria přikývla. „Sice já a Tia jsme dvojčata ale já jsem byla první která spatřila světlo tohoto světa...tohodle krutého světa..“ velice tiše řekne. „Moji rodiče mě taky naučí všechno, ale ještě na to nemám věk a křídla...“ Řekl Kurou a pomalu se postavil. „Víš Ario oba budeme umět obojí...“ Kurou se trochu začervená. „ Co kdybychom pak pokračovali v linii?“ Aria se překvapeně na něj podívá. „Jsem si jistý že by si to tvoji rodiče přáli.“ Aria něco chtěla říct ale do řeči jí skočil Lex který zrovna vešel do pokoje a slyšel jejich rozhovor. „Nejen přáli, ale než zemřeli tak jsme se tak i dohodli že jejich prvorozená dívka bude zasnoubena s našim synem čili s tebou Kurou.„Dobrá tedy“ Řekne Aria a seskočí z okna. „Když to bylo přání rodičů“

Tia došla na místo kde byly mrtvá těla jejich rodičů. Jak je zvykem u andělů, když nějaký anděl zemře jeho mrtvé tělo se nechá na místě jeho smrti. Dlouho se Tia dívala na zakrvácená těla. Kolem nich byla zakrvácený peří ale křídla neměli. Byly doslova vyrvány z těla. U těla otce ležela dlouhá hůl,krystal na konci hole byl potřísněn krví. Tia sklonila hlavu tak až jí spadly do obličeje vlasy. Vlasy jí zakryli oči a byly vidět jen slzy jak tečou po tváři. Po chvíli hlavu zvedla ruku sevřela v pěst. Její rudé oči byly plný slz a její obličej zkřiven zlostí. Přistoupila k matce a z ruky jí vzala její katary. Oba katary si Tia nasadila na ruce. Byly pro ní ještě moc těžké ale nehodlala je sundat. Podívala se na krvavé stopy které někam vedou a rozhodla se že půjde po těch stopách. Cesta byla velice dlouhá a katary byla těžší a těžší. Prošla lesy kterými je nebezpečný chodit. Šla pomaleji a pomaleji, váha katarů jí táhla a zpomalovala. Byla už hodně utahaná stěží jí nesly nohy, ale hnala jí touha...touha po pomstě. Konečně se dočkala cíle. Došla k nějaký karavaně nikdo tam nebyl, ale pořád cítila pach krve její rodičů. Tia byla velice udýchaná. Z karavany vyšel chlápek asi tak středního věku. Podle oblečení bylo poznat že je to nějaký lupič. Podíval se na Tiu zvědavě pomalu k ní přišel a v půlce cestě se zastavil když jeho zrak upoutaly krvavé katary. Tia se něj podívala svýma očima..její pohled je chladněj když si uvšdomuje že stojí před vrahem její matky a otce.„Kdepak tak malá holka vzala takhle velké katary?“ zvědavě se zeptá lupič. Skloní se k ní aby jí ty katary mohl vzít. „Takovýhle věci malým holčičkám nepatří do ruky“  Tia mu vůbec neodpověděla. Najednou jako kdyby získala novou sílu a výpadem s jedním katarem mu probodla přímo srdce když se k ní nakláněl. Muž nic takového od malé holky nečekal tak ani nestačil uhnout. Zemřel s překvapeným výrazem na tváři. Tia z něj katar vytáhla. Ve chvíli kdy katar vytáhla byl její obličej potřísněn jeho krví. Tia se chovala jako smyslu zbavená. Došla ke karavaně kde se opatrně podívala jestli tam někdo ještě je. U stolu seděli další dva chlápci kteří hráli karty. Vůbec jim nedala šanci jednomu probodla krk zezadu. Hned vyskočila na stůl a než stačil druhý chlápek zareagovat měl už taky katar ve krku. Tia seskočila ze stolu a se podívala na ty mrtvá těla obou mužů jako kdyby se probudila z nějakého transu a vytřeštila oči. Začala ustupovat co nejdál od těl a zády pak vrazila do zdi karavany. Byla v šoku nemohla uvěřit tomu co udělala. Upustila katary na zem. Jeden katar se zabodl do země a druhý jen upadl. Bylo slyšet jak ostří kataru narazilo do dřevěné podlahy karavany. Podlaha byla potříštěná krví a pach krve se linul z karavany do lesa. Tia rychle vyběhla z karavanu a běžela pryč. Byla moc unavená podlomili se ji kolena a spadla na zem. Vůbec nevstala jen tam ležela na zemi celá od krve a zhluboka dýchala. Když se její dech zklidnil pomalu se rukama opřela o zem a klekla si.„Patří jim to....neměli zabíjet moje rodiče....patří jim to...“ Velice tiše a chladně pronesla. Podívá se kolem sebe a vidí že je v nějakým hustým hvozdu. Vůbec neví jak se dostane domů.

Aria se procházela po nádvoří. Uprostřed byla velká fontána s anděli, všude byly kolem rozkvetlé keře a stromy. Všude to krásně vonělo, ale Aria měla pořád smutnou tváři. Kurou k ní přišel. „Ario nevíš kde je Tia?“ Aria se jen klidně na Kuroua podívá. „Někde se asi toulá po chrámu.“ Kurou hned je zavrtí hlavou. „Ne nikde jsem ji nenašel a nikdo jí neviděl.“ Tohle velice Ariu zneklidní.„Cože? snad nešla ven...“ Vyděšeně ze sebe vydá a hned vyrazí pryč z nádvoří. „Ario počkej!“ Vykřikne na ní Kurou ale Aria ho neposlechne a běží dál. Chrám andělů je pečlivě schovaný a když Aria proběhla hlavní bránou chrámu vypadá to jako kdyby vyběhla z nicoty u vodopádu. Aria začne hledat Tiu všude možně. Má strach že přijde i o ní . Po hledání konečně Tiu najde. Jak sedí v lese opřená o strom a její zrak je upřený na oblohu.„Tio konečně jsem tě naš..“ Se zarazí a vyděsí se když jí spatří celou od krve a rychle k ní přiběhne. „Tio co se ti stalo?...Tio?“ Tia jen se dál opírá o strom „Neměli právo žít....nezasloužili dýchat tento vzduch..“ Tiše a suše Tia řekne a stále hleděla na oblohu. Arie to všechno rychle dojde co Tia provedla.„Tio to ne....“ uplně nešťastně řekne. „Neměli to právo....“ opakuje jako kdyby byla v nějakým transu. Aria jí vrazila facku až se to rozlehne po celým lese a ptáci schovaný ve stromů vyletí k obloze. Tia dostala takovou facku že se jí otočila hlava. Tvář má celou červenou nejen od krve ale teď i od facky. „Ario...“ dost potichu řekne a pomalu na ní koukne. Překvapeně na ní kouká.  Aria jí chytla za ruku táhla jí k nejbližšímu jezeru kde zní začala umývat tu krev a snažila se aby byl cítit pach té krve. „Ario proč to děláš?“ tiše a jen jí sleduje jak z mí smývá tu krev. „Nechci tě ztratit...jestli se ostatní andělé dozvědí že jsi zabila nějaký lidi tak tě vyženou“ Smývá z ní tu krev.“ Na tomhle světě máme jen jedna druhou musíme se o sebe starat a to taky teď dělám..jsi moje sestra nechci aby se ti něco stalo“ Přestane jí mýt. „nemohla bych dál žít bez tebe...nikomu o tomhle nesmíme vůbec říct...a ať se stane cokoliv prostě ani jedna z nás nic neřekne“ Tia smutně pohlédne na Ariu a uvědomila si že to byla chyba co provedla . Přikývla natáhla ruku a otevřela dlaň. Aria položila svou dlaň na její a obě ve stejnou chvíli řekly.„Přísahám že nikdo o tomhle nikomu neřeknu i kdyby se to opakovalo!“
Poslali jste
Aria seděla v okně svého pokoje a smutný pohled upírala na krajinu tonoucí v ranním oparu. Slunce právě vycházelo a světlo se odráželo na kapkách rosy, ale v jejím srdci žádné světlo nebylo. Už několik dní uplynulo od chvíle, kdy přišla o rodiče, a v mysli se jí neustále vracely vzpomínky – úsměvy, slova, teplé dlaně matky i přísný, ale láskyplný pohled otce. Všechno teď bylo pryč. Jen vítr si hrál s prameny jejích vlasů, jako by se jí pokoušel říct, že život jde dál.

Vedle ní, opřený o zeď, seděl Kurou. Mlčel, stejně jako ona, ale jeho přítomnost přinášela alespoň kapku útěchy.

„Maminka mi říkala, že mě naučí všechno – jak kouzla, tak i bojové umění…“ zašeptala Aria, téměř neslyšně, oči stále upřené ven. Její hlas zněl zlomeně, jako prasklina v křišťálu.

Kurou se k ní pomalu otočil a zamyšleně se pousmál. „Takže Tia se naučí jen jedno?“

Zamračil se, jak nad tím přemýšlel. „Víš, jak to bývá… když jsou oba rodiče jak kouzelníci, tak i válečníci, tak to celé předávají prvorozenému. A další dítě dostane jen jednu část. Ty jsi prvorozená?“

Aria přikývla. „Jsme dvojčata… ale já jsem se narodila jako první. Já byla ta, která jako první spatřila svět. Tenhle krutý svět,“ dodala tiše a sevřela prsty na parapetu.

Kurou se pomalu zvedl a pohlédl na ni. „Moji rodiče mě taky chtějí naučit všechno. Ale ještě nejsem připravený. Nemám věk… ani křídla.“

Pak se zarazil a začervenal se. „Ale víš, Ario… oba budeme umět obojí. A… třeba bychom jednou mohli pokračovat v jejich odkazu. V jejich linii.“

Aria k němu stočila pohled. Byl v něm smutek, ale i údiv. Kurou se ale díval pevně, vážně.

„Jsem si jistý, že by si to tvoji rodiče přáli,“ řekl.

Než mohla odpovědět, do místnosti vstoupil Lex.Lex byl už dospělý anděl se vznešenými křídly. Jeho hlas byl klidný, ale vážný. „Nejen že by si to přáli… ještě než zemřeli, jsme se dohodli. Že jejich prvorozená dcera bude zasnoubena s mým synem.“

Aria seskočila z parapetu. Její kroky byly pevné, a přesto v nich byla jistá odevzdanost. „Dobrá tedy,“ pronesla, „jestli to bylo jejich přání…“

Tia stála tiše uprostřed mýtiny. Její pohled se vpíjel do krvavého výjevu před ní – těl dvou andělů, kdysi hrdých a majestátních, nyní ležících bez života v trávě. Kolem se válelo peří, nasáklé krví. Jejich křídla byla brutálně vytržena. Neodňata s úctou, ale vyrvána násilím.

Dívala se, jako by doufala, že se pohnou. Že se zvednou. Ale zůstávali nehybní.

Otecova hůl ležela u jeho ruky. Krystal na jejím konci byl poskvrněn tmavou, zaschlou krví, ale i tak v něm slabě doutnalo magické světlo – jako by se nechtěl vzdát. Ani teď.

Tia sklonila hlavu. Vlasy jí sklouzly do tváře a zakryly oči. Slzy jí tiše stékaly po tvářích, vpíjely se do šatů a země. Ani neplakala nahlas. Jen dýchala přerývaně, těžce. Jako by v každém dechu dusila výkřik.

Pak zvedla hlavu.

Oči – rudé jako oheň – byly zarudlé a rozzářené bolestí i něčím hlubším. Zlobou. Spravedlivým hněvem. Nebo snad pomstou?

Pomalu přešla k tělu své matky. Její ruka stále svírala zbraně – dvě krásné katary, zdobené rytinami a symboly rodinné linie. Tia je matce opatrně vzala. Katary byly těžké, téměř neunesitelné pro její dětské paže, ale ona je nepustila. Nepustila by je. Byly symbolem její matky. A nyní — jejím dědictvím.

Když zvedla oči, všimla si krvavých stop vedoucích pryč. V lese za ní se rozprostíralo ticho, ale v její hlavě duněl jediný hlas: Najdu je. Najdu je a potrestám.

⸻

Tia šla. Nezastavovala se.

Les kolem ní byl hustý, chladný a potemnělý. Větve se jí zachytávaly do vlasů, šaty měla špinavé, roztrhané. Katary jí těžkly s každým krokem, ruce měla poškrábané, ramena bolely. Ale oči – oči planuly.

Srdce jí bušilo, dech se krátil. Tělo jí vypovídalo službu, ale mysl ji nutila jít dál.

Až konečně… dorazila.

Karavana.

Skrytá mezi stromy, opuštěná na první pohled. Ale Tia věděla, co cítí. Pach krve rodičů. Pach smrti. A uvnitř — život. Zkažený. Vrahův.

Ze stanu vyšel muž, asi ve středních letech. Lupič. Jeho oblečení, držení těla, zbraně – všechno na něm křičelo nebezpečí. Ale on se zastavil. Zarazil se, když ji spatřil.

Zděsil se? Ne. Jen ho překvapila.

Díval se na děvčátko, zakrvácené, s katarami v rukou.

„Kdepak tak malá holka vzala takovýhle zbraně?“ zeptal se s pobaveným tónem a poklekl k ní. „Tohle není hračka pro děti, zlato.“

Natáhl ruku, aby jí katary vzal.

Chyba.

Tia neřekla ani slovo. Její tělo se napjalo a jediným, hladkým výpadem mu vrazila čepel přímo do srdce.

Muž vytřeštil oči. Nechápal. Nevěřil. A pak… padl.

⸻

Tia stála nad jeho tělem. Krev jí stříkla do tváře. Katary se leskly rudě.

Vstoupila do karavany.

Uvnitř seděli dva další muži, hráli karty. Smáli se, pili. Ani si jí nevšimli.

Jednomu zasunula čepel do krku zezadu. Druhý se nestačil zvednout — skočila mu na stůl a čepel mu projela hrdlem. Křik nebyl slyšet. Jen zadrhlý dech a zvuk těla padajícího na dřevěnou podlahu.

Ticho.

Tia dýchala přerývaně. Zbrocená krví. Stála uprostřed místnosti, plné mrtvých.

Až teprve teď to došlo.

Zírala na ně. Její ruce se třásly. Oči se rozšířily. Katary jí vypadly z prstů. Jedna čepel se zaryla do podlahy, druhá jen dopadla s dutým klapnutím.

Co jsem to udělala?

Couvla. Narazila zády do stěny karavany. Nemohla se nadechnout. Srdce jí bušilo jako splašené. Vyběhla ven.

⸻

Zřítila se v trávě. Kolena jí vypověděla službu. Tělo vyčerpané. Jen ležela, oči prázdné, šaty i kůže nasáklé krví. Dýchala zhluboka, těžce. A pak tiše, chladně pronesla:

„Patří jim to… neměli zabíjet naše rodiče… patří jim to.“

Zvedla oči k obloze. Neviděla hvězdy. Jen prázdno. Byla ztracená. A sama.

⸻

Aria mezitím běžela. Zoufale. Vyděšeně. Chrám byl tichý, nikdo Tiu neviděl. S každým krokem jí bušilo srdce víc a víc. Nemohla ji ztratit. Ne Tiu. Ne další článek své duše.

Konečně ji našla.

Seděla v lese, opřená o strom, pohled upřený k nebi.

„Tio… konečně tě… našla jsem tě!“ vydechla, ale hlas se jí zlomil, když ji spatřila. Celou od krve. Oči prázdné. Tvář bledá.

„Tio… co se ti stalo?“ Aria se k ní rozběhla, poklekla u ní.

Tia neodpovídala. Jen šeptla:

„Neměli právo žít… nezasloužili dýchat tenhle vzduch…“

Aria ztuhla. Všechno jí došlo. Tia… zabila.

„Tio, ne… ne…“ zašeptala zlomeně.

Ale Tia dál jen šeptala, jako v transu: „Neměli to právo…“

Aria jí vlepila facku. Tvrdou. Ozvěna rány se nesla lesem a ptáci vyplašeně vyletěli do vzduchu.

Tia se zlomila. Překvapeně, ztuhle pohlédla na Ariu.

„Ario…“ hlesla.

Aria ji chytila za ruku a táhla ji k jezírku. Tam jí začala smývat krev. Opatrně. Spěšně. Láskyplně.

„Proč to děláš…?“ špitla Tia.

„Protože tě nechci ztratit. Kdyby se andělé dozvěděli, že jsi zabila lidi… vyženou tě. A já nemůžu znovu zůstat sama. Máme jen jedna druhou, rozumíš? Jen jedna druhou…“

Když ji omyla, chytila ji za ruce. Oči jí zářily slzami, ale byly pevné.

„Přísaháme, že nikomu o tomhle neřekneme. Nikdy. I kdyby se to mělo opakovat. Nikdy. Rozumíš?“

Tia pomalu přikývla. Otevřela dlaň.

Aria položila tu svou na ni.

Obě společně zašeptaly:

„Přísahám, že nikomu o tomhle neřeknu. Ani kdyby se to mělo opakovat.“