Rest in peace

Uprostřed města stojí vysoká budova, je už dost v bídném a očividně je vidět že je už dávno opuštěná, že je to jen ukryt pro bezdomovce, ale nikdo netuší co se děje pod tou budovou. Dole jsou laboratoře, klece a v jedné kleci sedí mladá dívka vypadající na 19 let. Její ruce jsou spoutaný okovy, který jsou přidělaný řetězy ze zdi...jen tam tak klečí u té stěny se skloněnou hlavou. Na rukách má všude modřiny. Na zemi pod ni jsou zaschlé kapky krve. Její hrudník se jen lehce zvedá a jen je slyšet její slabé dýchání. V celé místnosti nikdo jiný není jen ta dívka.

Další místnosti jsou plný skleněných nádob kde jsou nahá těla dívek, který vypadají úplně stejně jako dívka v kleci v první místnosti, na chlup stejný. Dívky tam jsou jako kdyby spali, v jiných místnostech se válejí na zemi další těla dívek ale mrtví a opět stejných, a o místnost dál se nacházejí opět tyto dívky které jsou v okovech spoutaný ale živý jsou.

Celá tahle laboratoř je zaměřena na pokusu vytvoření lidského klona, ale vždy to skončilo nezdarem. Každý klon dosáhl po roce smrti, ať to bylo selhání organizmu nebo jen věčný spánek a nebo rozpadem celého těla, ale každý klon prokazoval vzpomínky svého originálu, ale v chování se vždy minuli, každý klon se za ten rok svého života vytvořil svoje vlastní pocity, svoje vlastní myšlení a názor.

Ale ani jeden klon neměl ten nápad...nápad utéct z té laboratoře a začít svůj život, až do jednoho dne.

Jeden klon tam sedí a jen zahlédne jak vědci z od ní táhnou dvě mrtvá těla. Jen to chladně sleduje. Ona sama je na světě pouhý 2 měsíce, ale za tu dobu zpozorovala jak často vědci chodí na kontrolu. Koukne kolem sebe a všimne si že ostatní klony spí, opatrně cukne s rukama, ale okovy se ji zaryji do kůže až jí steče krev, jen tiše sykne. Koukne na svoje ruce jak jsou uvěznění s poutech a začne s nimi pomalu kroutit, bohužel se víc zarývají do kůže a teče jí víc krve, ale tím se stávají ruce kluz-čí a pocítí že se jí pomalu dostávají ruce ze vězení..pomalu jí ruce vyklouznou a padne na kolena. Zhluboka oddechuje a ruce jí bolí a dost, ale to ignoruje je ráda že se z toho dostala. Hned jde k mřížím ale jsou zamčený, jen se rozhlédne kolem sebe. Vedle v kleci leží spící holka, jen jí chladně sleduje, jen jí hned chytne za vlasy..hned si jí k sobě přitáhne k sobě zacpe jí pusu. Dívka hned se vyděšeně vzbudí ale nemůže nic říct když jí přikryje jen bolestně zadušeně zakňučí když se jí pouta zaryjí do rukou tím prudkým pohybem. Ani se nemůže bránit jen sebou zděšeně cukne. Dívka jí chytne jednu spoutanou ruku a chladně na ní pohlédne. Její zelené oči jsou plné chladu a vidiny na svobodu. Prudce trhne s její rukou jako kdyby jí chtěla utrhnout. Klon jen přidušeně bolestně zakřičí, i když ruka je stále součást těla tak dívka opakuje trhnutí silněji a silněji dokuď se jí nepovede ruku urvat. Dívce vytrysknou z očí slzy nemůže ani řvát jen bolestně skučí. Chladně se na ní podívá v jedné ruce má její urvanou ruku a v druhý jí drží pusu, zahodí ve své kleci ruku a hned dívce zlomí vaz. Jen tam její mrtvé tělo visí na jedné ruce u zdi a pod ní je kaluž krve. I když by jí zabila tak by zemřela na vykrvácení. Jde k té ruce a vezme jí, urvala jí tak akorát aby vyčnívala zlomená kost, jde jen k mřížím a zvenčí se pokusí nalomenou kostí odemknout.

Dvě hodiny se v tím zámku šťourá a pak se jí konečně povede odemknout a hned vyběhne ven, rozeběhne se hned pryč. Ví že vědci teď nechodí tak je čistý vzduch, jen se ještě staví v místnosti kde jsou šatny rychle popadne něco na sebe a utíká pryč z těch laboratoří. Doběhne po schodech hned nahoru a dostane se do budovy co je nad laboratořemi. Na nic nečeká a vyběhne pryč z budovy. „volnost....“ tiše řekne a zastaví se venku, zvedne hlavu a kouknu na oblohu. Roztáhne ruce a sleduje oblohu začne se smát radostí ale zároveň smíchem šílencem. „já jsem venku!!!!“

lidi se kolem ní staví a hledí na ní jak na blázna. Hned si jich všimne a jde radši pryč. „musím si najít nějaký bydlení“ jen si pomyslí a jde městem. Jen se rozhlíží kolem sebe. Nemá nic práci peníze nic ani doklady. Jediný co jí napadne jít do bytu jejího originálu..přece jen vypadá jako ona má hlas jako ona a má její vzpomínky a jde hned tím směrem.

Dojde do ulice kde má domek a koukne na něj, prohlédne si ho a jde klidně dovnitř, zarazí se u hlavního vchodu na tohle zapomněla nemá klíče, ale žádný problém obejde domek vezme vetší kámen a rozbije s ním okno teď už je snadné se dovnitř dostat. Jde do jejího pokoje hned a vyhrabe její oblečení. Hned se do nich oblékne, vyhraje její doklady a po ušklíbne se zle a koukne na sebe do zrcadla. „teď je tohle můj život...moje zlatá Kerry...“ řekne si jen pro sebe a prohlédne se v zrcadle. Otočí se kolem a roztočí sukni co má na sobě. „teď je to můj život!!“ začne se smát a točí se do kola a nataženýma rukama. „můj jenom můj!“ a dál se směje a točí se sukně se jí roztáčí, pak se zastaví pomalu se rukama obejme a chytne se za ramena a zavře oči spokojeně „už nikdy nebudu zavřená tam v té tmě...“ špitne tiše a jemně se usmívá.

Kerry tam klečí spoutaná a jen sleduje smutně zem, zaslechne kroky a bojí se zvednout hlavu ví že se to opět blíží vědci a jsou si pro další dávku její krve. Vědec vejde do místnosti a koukne na ní, jen k ní jde klidně a v ruce injekci, jen ještě za sebou zavře dveře a dojde k ní. Kerry se klepe hned strachem a jen sebou cukne, jinak nemůže couvnout ani se nějak bránit.

Vědec do ní píchne jehlu a pomalu nabere její krev, jakmile to dokončí sjede Kerry pohledem a chytne jí za vlasy a prudce jí zvedne hlavu. Uklidí nabranou krev a jen z ní strhne oblečení.

Jde klidně po ulici a usmívá se. Dívá se kolem sebe a je fakt šťastná, kouká nad sebe kolem sebe a mile se usmívá. Ohlédne se za sebe a když kouká za sebe tak si nevšimne že před ní někdo jde a hned do něj vrazí. Hned sletí na zem a sykne. „au au au..“ fňukne a pomalu koukne do koho to vrazila. Naproti ní stojí kluk s rudýma dlouhýma vlasy a oči snad jasnější než nejvíc vyčištěná obloha. Jen ho sleduje a ani nemá slov jak je okouzlená.

„omlouvám se moc neublížila jste si...“ hned promluví kluk a natáhne k ní ruku aby jí pomohl vstát. Klon se jen pomalu chytne jeho ruky a zvedne se opatrně. „un jsem v pořádku..“ koukne mu do očí. „opravdu jsem do vás nechtěl vrazit...mohu to nějak odčinit?..“ koukne na ní a nenechá jí ani domluvit a usměje se. „mám to pozvu vás dneska do svého baru pití bude na můj účet..“ hned jí podá svou vizitku a usměje se mile. „ dneska večer prosím na tuhle adresu přijď tě..chci vám to vynahradit...budu vás v osm čekat...“ nemá slov a koukne na něj a pak na tu vizitku „ a vaše jméno...“ tiše řekne a přečte si tu vizitku je tam napsaná „generální ředitel podniku Sara´s light pan Ookura Asai“ jde k ní pomalu a položí jí ruku na rameno „ tak budu vás čekat večer dámo...“ pousměje se a jde pryč. Otočí se a koukne za ním jak jde pryč „Ookura Asai?..“ proběhne jí to jméno hlavou a úplně jí buší srdce. „ přijdu..“ tiše pro sebe řekne a dívá se dokuď jí nezmizí z dohledu.